Komplikace, komplikace, překážky. Registrace jen ve čtvrtek, já na služební cestě do pátku a Káťa v práci. Tak nějak to letošní evropské mistrovství celé začlo…
Ze služební cesty jsem se vrátil včas. Kluci díky. Všechno jsem sbalil, nachystal, Káťa přijela z práce, převlékla se a už sedíme, už jedeme. Registraci nám ve čtvrtek zajistil Ondra. Díky ti! A stan nám vzala Anežka. TA Anežka. Co my bychom bez tebe dělali? Děkujeme Anežko. V Roudnici vybalujeme věci, stavíme stan, potkáváme staré i nové známé. Vše začalo ráno bez nás, ale už jsme toho součástí, už to jede. Rozcvičit koláče a Káti první kolo Frýstajlu může odstartovat. Dává povel a hudba hraje. Vše se jim daří, koláč nechytil jen jeden disk ze třiceti. Společně s bezchybnou minidistance se pak dostávají na průběžné 29.místo ze všech teamů. Tomu říkám skvělý začátek první reprezentace frisbee kariéry! Během odpoledne se soutěží na plný plyn. Každé hřiště v areálu nabízí parádní podívanou. Ženský Quadruped v pátek ovládla Týna a po právu drží v ruce trofej nejcennější. Češi jsou MiSTŘi a páteční večer začíná. Jde se slavit!
Pamatuji se na své první starty v dogfrisbee. Chodil jsem spát nejpozději v 10 hodin, abych se vyspal a byl ráno fit a ve formě. Disky, které jsem pak ale v závodě házel, končily v lepších případech mimo hřiště a v těch horších na stromech v přilehlých sadech. Co mě tehdy zachránilo je skutečnost, že lidé kolem dogfrisbee si navzájem přejí úspěch a na stromy mě dál lézt nenechali. Jsou to lidé, a dnes už to vím, kteří rádi hrají dogfrisbee, rádi soutěží do posledního disku ale mnohem raději pak mimo hrací plochu oslavují s respektem vítěze. Je to parta lidí, kteří nám s Abbynou pomohli dozrát a dali vzniknout fenoménu buchty! A já to prostě svým způsobem dnes dělám pro ně. Nejedu závodit, jedu za těma lidma. Nechci jít v 10 spát, chci být s nima do posledního piva. Takže…Páteční večer měl všechno co měl mít. Žádné lezení do spacáku v 10, ale Pááárty HARD tak, jak to má být. Co mě překvapilo bylo, že kolem 11 hodiny se začly šířit zvěsti o tom, jestli vůbec vím, že zítra v 8:30 hážeme na mistrovství Evropy a že bych měl jít raději spát. Tyhle obavy se ale kolem půlnoci vypařily a mohlo se bez výčitek pokračovat. V půl třetí pak lehce ovíněn, opiven, ozeleněn, unaven z tance a s bolavým ramenem od nošení nejlepších quadrupedových českých reprezentantek Týny a Radky na ramenou s Pavlem jsem potichoučku zaplul ke Káťe do spacáku.
Sobota ráno nebyla pravda nejjednodušší, ale věci prostě musíte dělat správně a páteční párty je prostě páteční párty. Vyskočit, opláchnout, obout kopačky, je 8:30, jde se na to. V kvalifikačních rozhozech do skupin bez psa jsem tam poslal něco kolem 74 metrů, nejdelší pokus ze všech závodníků. Druhý nejdelší Ondra 61 metrů a pak “zbytek” 🙂 Hm, tak to by šlo. Oraganizátoři připraví skupiny a kolem 10 hodiny začíná první z nich, kterou dle předpokladů vyhrává Sergey, obhájce loňského mistrovského titulu. Druhou skupinu s přehledem ovládá Ondra a stává se tak dalším finalistou mistrovství evropy. Naše skupina je ta třetí. V prvním vyřazovacím kole nastupujeme na startovní čáru a cítím že fouká vítr proti mě. Disk musím hodit spíše dolů, aby nenabral výšku a psa pustit trošku dále od sebe, aby to stihl. “Okolo!” Abby běží ale disk letí jako střela rovnou k zemi. Abby nechytá a já cítím jak se otočil vítr a fouká mi do zad. Nevadí, máme ještě dva pokusy. Vítr do zad je dobrý, disk si můžu dovolit hodit trošku výš, poletí dál. Pokládám Abby, “Okolo!” házím, ale disk nabírá brutálně na výšce a cítím jak se vítr opět otočil a fouká teď zase proti. No pane jo. Zbývá poslední pokus, buď to dobře hodím a Abby to chytí, nebo vypadáváme do poslední šance. Vítr proti. Abby mě obíhá, disk letí krásně a Abby ho chytá na hranici 75 metrů. Ufff. Postupujeme tři do dalšího kola. V něm vypadl další ze závodníků a zbyly jsme dva do malého finále skupiny, které hody o délce 74 a 78 metrů vyhráváme a postupujeme tak do velkého finále. Příště méně napínavé prosím 🙂
Finále startuje úderem 18 hodiny. Ondra, Chris, Sergey a já s Abby. Před prvním hodem si všichni navzájem u startovní čáry přejeme hodně štěstí. Respekt před prvním kolem má každý z nás, protože nikdo nechce zůstat na čtvrtém místě. Jeden z nás to ale být musí, stejně jako loni v Německu, kde brambora zbyla na nás s Abby. “Letos už to ale my nebudeme!” říkám sobě i Abbyně v duchu, zatímco Ondra vyhazuje první disk, chycený. Finále začalo a bude velmi, velmi vyrovnané. Atmosféra je super, všichni se sešli po stranách hřiště a aplausem oceňují každý chycený disk. Ondra s Ju nasadili laťku na hranici 60 metrů, kterou se pokusí překonat druhý v pořadí Chris s Makani. Bohužel však Makani ani jeden ze tří disku nechytá a pověstný bramborový Petr se začíná vznášet nad teamem z Nizozemí. Třetí v pořadí nastupuje Sergey s Kiwi a chyceným prvním diskem postupují do dalšího kola. Je to tu, finálové tři disky pro mě s Abby. Loni na mistrovství evropy v německu na nás zbyla ta brambora. Letos na mistrovství české republiky kvůli nechyceným diskům druhé místo. To všechno a spousta dalších hořkých chvil nás posunulo hodně dál. Jsme silnější jako team a to se počítá! My dva. Teď a tady! Hned první disk Abby chytá za hranicí 70 metrů a pověstná bramborová smůla z loňského Kolína nad Rýnem je konečně po roce pryč. Máme bednu jistou! Zbyly jsme tři se Sergeyem a Ondrou, stojíme u startovní čáry a po očku hlídáme kde stojí Chris s Makani, kterým, až to skončí, půjdeme poděkovat za tu bitvu až do samotného konce. Zaslouží si to. Je tu další kolo a první v něm Ondra s Ju, kterým se ale nedaří ani na třetí pokus chytit disk. No catch. Nic horšího se nám s Abby snad nemůže stát. Sergey s Kiwi samozřejmě prvním chyceným diskem dokazuje proč je stávajícím evropským šampiónem, ale my s Abby jsme už podruhé v tomhle finále v situaci, kdy nám stačí jakýkoli, opravdu jakýkoli chycený disk. A to je ten problém! My s Abby prostě umíme hodit daleko, umíme se rvát s nejlepšími teamy planety o rekordy za hranicí 100 metrů, co ale neumíme je hodit třeba jen 5 metrů. Chystám si proto buchtu na startovní čáře a házím každý ze tří pokusů naplno někam za 70 metrů. Bohužel se opakuje historka z mistrovství republiky a Abby ani jeden ze tří disků chytá. Náhlá smrt – Ondra a Ju proti Jiřkovi a Abby. Kdo první nechytí, končí jako 2. vícemistr evropy. To nezní špatně, ale proto to tu dneska s Abby nejsme. Ondra první disk…nechyceno. Jiřka první disk….chyceno. “Díky Jířo, nevím co bych tam s ním dělal. A teď běž a natrhni mu prdel!” prohlásí Ondra a společně s Ju za aplausu opouští hrací plochu jako třetí nejlepší team letošního mistrovství evropy. Gratulujeme!
Maďarsko 2014, pamatujete? Právě tam a tehdy se konalo naše první Mistrovství Evropy, ve kterém to byl právě Sergey, kdo nás ve finále vyřadil a my jsme museli jet domů jako druzí. A ať už to byl sebelepší úspěch, bylo to druhé místo a druhé místo prostě smrdí. Zní to snad někomu jako náhoda? Nevěřím na náhodu! Věci se vždy dějí z nějakého důvodu a ten náš dnešní důvod proč jsme se přes všechny nástrahy probojovali až sem je ten, abychom mu to vrátili, abychom ho porazili, abychom získali kov nejcennější a abychom se s buchtou po zásluze stali mistry Evropy. Ondra s Ju mizí v davu a já dávám rozhodčímu pokyn, že jakožto držitelé delšího pokusu chceme ve finálové dvojici nastoupit jako druzí. Sergey a Kiwi jdou na start. Hází a Kiwi nechytá. Střídáme se po jednom disku. Jdeme s Abby na to. “Běž, běž, běž!” volám na ní zatímco se točím kolem své osy. Chyceno 63,5 metru. Jsme ve vedení. Opět střídání na startovní čáře. Sergey a Kiwi, disk letí, chyceno na 57,9 metru. Je to kratší a my jsme s Abby zase o krok blíže vysněnému zlatu. Jdeme na svůj druhý pokus. Házím daleko, ale Abby podskakuje a nechytá. Škoda, ale nevadí, stále jsme ve vedení.
Z reproduktorů se ozývá, že nejdelší dnešní pokus Sergeye byl 62 metrů, takže by na našich 63,5 nestačil a máme tak první místo skoro jisté. Když to slyším, naskočí mi úsměv na tváři a kroutím hlavou. Není to ale ten úsměv větší šance na naše první místo. Je to úsměv toho, že takhle lehkomyslně quadruped nikdy nemůžete brát. Quadruped je teamový boj do posledního dechu stejně jako každá jiná hra. A ani quadruped prostě nekončí, dokud poslední disk nedopadne na zem. A dokud se tenhle disk nevrátí zpět dolů, nikdo neví jak to dopadne. Ať to zní jakkoli myslím, že nejsou favorité a nejsou outsideři. Je to prostě jen hra. Hra nervů možná. Je to quadruped a my ho s Abby takový milujeme. Sergey nastupuje na startovní čáru ke svému poslednímu finálovému pokusu. Chystá si Kiwiho a ví, že musí tímhle posledním diskem přehodit 63,5 metru. Ví, že tak daleko ještě dnes nehodil a když to nezvládnou, tak dnes prohráli. S maximálním soustředěním a typickou poker-face vysílá psa a hází. Kiwi běží, disk vidí, skáče, chytá a dopadá za značku, která znázorňuje postupovou vzdálenost. Dělší pokus. 64 metrů! Všichni tleskají a ruský pokerface se pod návalem emocí hroutí. Obrovská radost. Dokázali to, no ty vole. S respektem tleskám a zvedám zadek z trávníku. Standing ovations! Tohle byl mistrovský hod!
“Tak to je v prdeli!” co jiného by napadlo vás? Najednou jdeme na start jako aktuálně druzí v celkovém pořadí. Kvůli půl metru navíc, to je quadruped! Pokládám Abbynu, otírám si pot z čela a koukám mezi lidi. Probojovali jsme se až sem, až k našemu poslednímu pokusu celého mistrovství Evropy a jsme v pozici, ve které byl náš soupeř před několika málo vteřinami. Musíme posledním diskem přehodit 64 metrů, jinak jsme prohráli. Jsem vyčerpaný a Abby už toho má v tom vedru taky dost, běhala pro každý disk nejdál ze všech. Za námi leží hromada 11 zničených disků, okolo hřiště nikdo ani nedýchá a všichni čekají na náš poslední pokus. Musel jsem sbalit Káťu. Musela se narodit buchta. Musela nám jí Míša s Boříkem dát. Musel jsem se naučit házet. Museli jsme skončit druzí na evropě 2014. Museli jsme skončit čtvrtí na Evropě 2015. Museli jsme letos prohrát na MČR. Museli jsme pomoci házet desítkám lidí. Musel jsem se oženit. Ondra nás musel ve čtvrtek nahlásit a zaplatit ubytování. Anežka nám musela vzít stan. Musel jsem to celé stihnout ze služební cesty. Museli jsme se naučit prohrávat. Museli jsme hrát společně i když se nedařilo. A museli jsme zvládnout hodně a hodně dalších věcí, abychom tu teď mohli stát. Leží tu přede mnou, kouká na mě těma svejma hnědejma očima, věří že to zvládnu hodit a já jí věřím, že i přes tu únavu do toho půjde na plno a chytí ho. Oba víme, že když už máme tolik překážek za sebou, musíme teď a tady společně překonat už jen tu jednu … poslední ….“OKOLO, běž, běž, běž!”
S pokorou vám všem, kteří ještě nechápete, že šlapat vodu v průměrnosti nikam nevede.
…jsme mistři Evropy 2016
Jiřka & Abby
PS: Díky Ondrovi, že s námi soutěžil a ještě stihl udělat to, co on umí nejlépe – foto: Ondra Uhlíř! A také moc děkujeme Veronice a jejímu Dogfitness, který nám pomohl připravit Abbynu na stupínek nejvyšší! Díky