Páteční ráno, klasika, sedím v kanclu, makám cvrkám, když v tom kolega klepe na okno. Vykouknu a po ulici běhá nějakej čokl. Haha, sednu zpátky na židli a cvrkám dál. Myšlenky a verze přibývají jak houby po dešti. Doma na mě přeci čeká buchta s koláčem, snad. Shodím pantofle, nazuju boty, googlím číslo na měšťáky, beru klíče od auta, mikinu, pípám si přestávku a jdu ven. Doběhl jsem ho v parku, trošku se mě bál, ale jde ke mě, asi cejtí naše holky. Vypadá v pohodě mazel, bohužel nemá obojek se známkou, ale vzpomínám, že tady o kus dál má někdo podobného na zahradě. Otáčíme se už společně, chová se jako bychom se znali odjakživa. Klepu na okno zatímco po mě skáče, chce si hrát, poprchává a kalhoty jsou samožejmě hned jako prase. Stojíme za rohem, vyděšená paní vybíhá z domu. Jasný, vrátka dokořán. Děti asi po cestě do školy špatně zavřely. To je shledání! „Čím ho krmíte?“ ptám se. „Díky, díky, kde jste ho našel? A jak víte že je tady doma? Granulema, dvakrát denně.“ „Tak tady počkejte.“ Jdu do auta a vracím se s pytlem granulí co jsme s Abby vyhráli na závodech. „Tak tady pro něj máte celej pytel.“ říkám a opírám ho o dům. „Cože? Počkejte! Kolik za ně chcete? Dám vám aspoň dvě stovky.“
“Peníze si nechte a kupte mu za ně obojek a známku, nashle.“
Pro dnešek dobrý skutek vykonán. Káťo, vypereš mi to prosím ?